explicitClick to confirm you are 18+

Lovecká výprava Afrika 2018

bohemian.riflesMar 28, 2019, 2:17:18 PM
repeat1thumb_up5thumb_down

Ani letos jsem neodolal vábení afrických lovišť, stejně jako Adam, kterého tato kratochvíle také pohltila. Afrika zkrátka chytne a nepustí. Tentokrát však budeme mít v podstatě šest dní na lov, takže na rozdíl od loňska nebude kam spěchat. Letos navíc bude jeden odklon od předchozích ročníků, naše výzbroj. Klikatými cestami osudu jsem se za poslední rok dostal ke kouzlu lovu krátkou zbraní. Ne, že bych zanevřel na luk, to vůbec ne, ale byla by omezenost omezovat se jen na jednu platformu. Takže letos zůstává luk doma, a africkou premiéru zažije revolver Ruger Super Blackhawk v ráži .44 magnum. Adam zašel ještě dál a rozhodl se vzít černoprachý perkusní revolver, repliku Coltu Walker. Ač je lov perkusákem opravdu okrajová záležitost, tak není vhodnější volba než tento texaský behemot. Byl vyráběn pro potřeby kavalerie a hlavní požadavek na jeho vlastnosti byla schopnost spolehlivě zabít koně pod nepřátelským jezdcem. S antilopou tak nebude problém. To se už dostávám k výběru letošní lovné zvěře. Adam se rozhodl pro hlavní zvíře v podobě oryxe, dále pak impalu a warthoga. Já se budu soustředit na pštrosa, který mi leží v žaludku již od dětského věku, kdy na mě jeden z nich v pražské zoo vystartoval. Zločin a trest. Nu, a zbytek pobytu bude ve znamení lovu prasat, štětkouny v noci warthogy přes den. Do toho jeden nebo dva birdhunty, šakali, nějakou tu antilopu… Jo, užiju si to.

Přípravy

Vzhledem k nové zbrani byla příprava značně náročná. Frekvence návštěv střelnice se zvedla ze sotva jedné měsíčně na jednu každé dva týdny a třikrát týdně po dvaceti minutách sušení doma proti stěně. Na krátké zbraně nemám moc talent, takže jsem to musel zlomit tréninkem. Vzhledem k cenám ráže .44 magnum a současně nevyhovujícím vlastnostem zde dostupných provedení, jsem se jako bonus naučil přebíjet. On je sakra rozdíl vystřílet dvě stovky nábojů měsíčně za 12,9 Kč nebo za 4,9 Kč. Do toho tam nějak přidělat kolimátor pro střelbu v noci, naučit se s tím střílet ve všech polohách od pěti do padesáti metrů, sladit si náboje se zbraní… Inu neflákal jsem se. Mé poznatky o technické stránce lovu krátkou zbraní jsem sepsal v dalším článku, kdyby to někoho zajímalo podrobněji. V češtině o tom dodnes není ani čárka a tak jsem se chopil další příležitosti jak splatit část dluhu vůči internetu. Také Adam nelenil a se stejnou pravidelností zaplňoval hutným, černoprachým kouřem atmosféru střeleckých boxů. Takže jsme oba udělali pro svůj zářijový výkon, co šlo a krom papírování nebylo co dalšího řešit. A když už jsme u papírování…

Prokletá byrokracie

Oproti lukům je převoz palných zbraní mimo země EU po byrokratické stránce náležitě těžší. Stručně jak to funguje. Dohodne se s PH lov krátkou zbraní, načež vám bude zaslán zvací dopis. Poté je třeba získat vývozní povolení pro zbraň od policie ČR, tento dokument bude vyžadovat Jihoafrická policie. Získá se to tak, že se osloví Policejní Prezidium české republiky, ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál. Neexistuje žádný normovaný dokument ani mustr, jak to má být sepsáno, tak přikládám fotku svého pro inspiraci. Doporučuji začít to řešit minimálně měsíc předem a udělat si několik kopií všeho, občas vám něco vezmou. Pak je třeba získat povolení k přepravě od letecké společnosti, to samé co u luků. Emirates se kterými létám, s tím nemají problém, pokud v Dubaji jenom přestoupíte, ale neradil bych žádné větší akce, jako spojit si přestup s návštěvou města.

Zbraň je třeba mít v uzamykatelné schránce umístěnou v jednom zavazadle a munici v druhém. Technická stránka není specifikovaná, já to vyřešil hliníkovým kufříkem na poker, Adam si vyvrtal do plastového kufříku od čezety díry na umístění dvou visacích zámků. Emirates navíc požadovalo mít zbraň rozebranou. Munice může být v čemkoliv, pokud nehrozí její vysypání do zavazadla a nesmí být ve stejném zavazadle jako samotná zbraň. Důležitá rada! Vždy si vyfotit takovou tu nálepku s čárovým kódem a číslem co dávají na odbavená zavazadla. Jednak pro případ ztráty, jednak se na to číslo můžou zeptat při přestupu pro účely kontrol. Pražské letiště nedělá zbytečné problémy. Jako u luků se to všechno řeší na oversize okénku. Přijde polda, koukne na sériová čísla, všechny doklady, nechá si kufry a dále fungujete jak běžný pasažér. Až dorazíte na letiště v Johannesburgu tak se v doprovodu PH a se všemi dokumenty vydáte na místní policejní stanici, následuje byrokratický proces zhruba na hodinu, kdy si všechny dokumenty a doklady ofotí a prověří, následně obdržíte povolení a je to. Když je po všem, tak na letišti v Johannesburgu řekněte na přepážce, že máte zbraně a vezete je domů. Odbaví vás i vaše běžná zavazadla a polepí kufry na zbraně. Pak si vás odvede přivolaný policista, který zkontroluje zbraně a vezme povolení, které jste dostali při vstupu do JAR. Následně mu předáte zamčené kufry se zbraněmi a jdete do letadla. V Čechách vám přijdou zbraně na oversize okénko i s policajtem, který opět zkontroluje doklady a zbraně a to je všechno přátelé. V praxi to ale tak hladké nebylo.

Jako problematické se ukázalo získání vývozního povolení od policie. Tedy není na tom nic těžkého, když víte na koho se obrátit, což já ale nevěděl. Probíhalo to tak, že dva měsíce před odletem jsem zavolal na českou policii, odbor zbraní, kde si obvykle vyřizuji nákupní povolení, registrace a tak. Každý držitel zbraně to zná. Dobrou půlhodinu si mě na lince přehazovali různá oddělení, mektajíce o evropském zbrojním pasu, jenže ten je mi v Africe k prdu. Nakonec mě bylo řečeno, že to není v jejich kompetenci a byl jsem odkázán na ministerstvo průmyslu a obchodu, u kterého jsem věděl, že tudy cesta nevede. Můj celoživotní boj s úřady mě naučil spolehlivě vycítit snahu zbavit se odpovědnosti a tak jsem se rozhodl vyřešit to prostě nevšední zarputilostí nebo jinak. Ta zavrženíhodná úřednická špína mi prostě nezabrání v střílení prasat revolverem. Vzal jsem si tedy jména na všechny, co mi stáli stran policie v cestě a zavolal na ministerstvo průmyslu a obchodu. Byl to veselý hodinový telefonát, kdy jsem se přepojováním dostal zřejmě k tomu nejvýše postavenému byrokratovi, který ještě bere telefony prostému lidu. Vyložil jsem mu situaci, nadiktoval jména všech, kteří mě od policie nasměrovali k jeho ministerstvu, a donutil ho napsat mail, že pod jeho obor to nespadá, pro případ, že by se někdo od policie chtěl kroutit. Abych byl spravedlivý, tak průmysl a obchod má se zbraněmi taky co dělat stran vývozu, ale ne v tomhle případě, když si je pak dovezete zpátky. To policie prostě musela vědět.

OK. Policie, druhé kolo. Provolal jsem se opět k nejvýše umístěné osobě sedící na prameni, zašlapal jsem do země její představu, že hodí svou odpovědnost na průmysl a dožadoval jsem se řešení. Byl mi navržen evropský zbrojní průkaz, že to prý funguje i pro země mimo EU jako policejní dobrozdání. Ověřil jsem si to u Stefana, nefunguje. Další hovor vyústil v kontakt na samotné policejní prezidium. Tam se mi konečně podařilo spojit se s někým kompetentním. Jde o to, že do roku 2013, pokud chtěl někdo lovit ostrou mimo unii tak požádal u policie a byl mu vydán normovaný dokument. Potom si policie řekla, že když existují evropské zbrojní pasy, tak proč nedělat méně a tak zanikla povinnost hlásit vývoz zbraně za účelem lovu mimo ČR a EU. Oficiálně pod záminkou zjednodušení. Zapomněli však na to, že policie ostatních států z vysoka kašlou na tu českou a tak jejich požadavek na dobrozdání od policie ze země původu nezanikl. Policie ČR má povinnost takovou věc vydat, ale nemají na ní dokument a napsat něco z vlastní hlavy zavání odpovědností, které se každý správný úředník štítí. Celá záležitost opravdu spadá na bedra oboru zbraní a střeliva, ale praxe je taková, že člověk buď odpadne, dokument zfalšuje, nebo se dovolá na prezidium, kde mu to někdo schopnější napíše, protože je to pořád jednodušší než pro těch pár případů v roce nutit svoje nepřímé podřízené dělat svojí práci. Člověku se skoro zasteskne po starých časech, kde mohli výhod korupce požívat i normální občané při styku s úřady. Musím se přiznat, občas si za dlouhých zimních večerů představuji, jak na Andělu do rytmu předehry 1812 od Čajkovského postupně vybuchuje a hroutí budova celního úřadu a z oken padají ohořelá razítka a jejich neméně ohořelá obsluha. Po tomhle asi svou vizi rozšířím i na obor zbraní a střeliva.

A výprava započala

Ve středu jsme se sešli na letišti v Ruzyni, čtyři hodiny před odletem. Už jsme převáželi kde co, ale revolvery budou mít premiéru, takže je na místě dostatečný předstih. Vše proběhlo překvapivě hladce, včetně kontroly zbraní, přestupů a samotných letů a tak si můžu dovolit tuto část zkrátit a posunout se v čase do 10:30 druhého dne, který nás zastihl strategicky rozmístěné v Johannesburské hale na výdej zavazadel. Adam u Oversize já u karuselu, kdyby je náhodou napadlo hodit naše zavazadla se zbraněmi a nálepkou, že obsahují zbraně na pás, kde si je může každý odnést. Jasně, že napadlo! Poněkud konsternovaně jsme se zeptali místní sekuriťačky, že v tom pytli máme zbraně a jestli to musíme ještě někde extra hlásit. Baba zalapala po dechu a po poradě s kolegou a s nezbytným rentgenováním nám oznámila, že to řeší až přesunutá policejní stanice v letištní hale. Tam jsme se přivítali se Stefanem a odebrali se na policii.

Byrokracie v africkém podání je stejná jako ta naše, akorát je víc černá a pod stolem je nataženo více dlaní. Všechno se prověřilo, dokumenty, sériová čísla, doklady, munice a následně jsme vyplnili odporně dlouhý formulář. Zaslechl jsem něco o tom, že lovecké zbraně musí mít optiku… S Adamem jsme si sedli na gauč, Stefan s policajtem zašel za roh a za pár minut na to jsme už jako hrdí majitelé povolení k používání palných zbraní kráčeli k východu. Dvě hodiny jízdy do Modimole. Plán je jednoduchý, dojedeme ke Stefanovi, dáme se do kupy, vezmeme brokovnice, psi a uděláme si birdhunt před západem slunce. Následně přespíme u něj a ráno vyrazíme do Polokwane kde bude probíhat většina našich radovánek.

Po příjezdu se ukázalo, že se Stefan stačil za poslední rok rozvést a přijít při tom o dům. Po třetí. Koneckonců, již první small talk na letišti probíhal tak, že na nás Stefan ukázal prstem a zeptal se, jestli už není někdo z nás ženatý, po záporné odpovědi řekl „správně, nikdy to nedělejte“. Nebudu.

Naložili jsme auto brokovnicemi, municí a dvěma ohaři, kteří byli z našeho opětovného shledání vrcholně nadšení a vyrazili jsme na lov místního ptactva z korby jedoucího pick-upu.



Bohužel nám moc nepřál relativně silný, nárazový vítr. I tak nám však padlo za oběť dobrých deset, dvanáct kusů holubů, perliček a frankolinů. Bohužel ne všechny se podařilo dohledat. Obzvláště zázračné zmizení se odehrálo, když jsem běžel po hraně pole, naběhl jsem jednomu frankolinovi, a přesně ho střelil z pouhých pěti metrů, načež jsem přeskočil jeho zcela nehybné tělo a pokračoval za dalším. Když jsem se však vrátil frankolin zmizel. Podobný problém se nevyhnul ani Adamovi, zkrátka záhada. Taky jsme narazili na hady, v jednom případě jsem měl vzrostlý exemplář a to podle všeho obávanou mambu, sotva metr od nohy. Již jsem na ní stáčel hlaveň brokovnice, ale promptně se hotovila k odchodu, takže byla ušetřena.

Pak jsme se odebrali na večeři do místní pizzerie a probrali další plány. Bohužel jsme přijeli zrovna v období úplňku, takže noční lov tím padá. Je to věc, která takový lov komplikuje natolik, že to nemá moc cenu zkoušet. Jak jsem o tom věděl, tak jsem to samozřejmě zapomněl ověřit dopředu, ale myslete si na to, když jsme letenky kupovali pět měsíců před lovem.

Další věc je Adamův prach do revolveru. Věc se má tak, že nelze převážet samotný prach letecky, je to zařazeno jako výbušnina. Takže koupit na místě. Jenže na to je třeba povolení, respektive mít papíry na zbraň, která takový prach vyžaduje. Stefan žádnou černoprachou zbraň nemá, takže nemůže prach koupit. Ještě před příletem jsme to řešili a Stefan to plánoval koupit přes nějakého známého. To bohužel nevyšlo, prach tedy koupí u jiného známého, problém je, že Afričani nyní požívají prodlouženého víkendu, kvůli nějakému místnímu svátku. To znamená, že prach bude až v úterý. Do té doby je Adam odkázán na pušku, což tedy úplně nevadí, protože pod ranou perkusáku měla padnout jen jedna Impala, ale bylo by samozřejmě lepší odbýt si to ze začátku.

Šlo to obejít tak, že bych část svých nábojů 44 magnum naplnil černým prachem, nezaškrtil bych je a tady bychom to vypreparovali, ale Adam to považoval za zbytečné. Inu, každý svého štěstí strůjcem.

Pátek

Naším hlavním pátečním cílem bylo dostat se z Modimole dále na sever do Polokwane, kde budeme lovit převážnou většinu pobytu, přičemž se počítá s večerním lovem. Cesta byla dlouhá, ale dalo se to přežít. V jejím průběhu se nám naskytla příležitost vidět následky místních požárů. Jak udeří sucha je velká část zdejší krajiny prokypřena ohněm a zrovna v tom období jsme byli přítomni. Náš zrak tedy nepadl jen na černou, spálenou zemi, ale také přímo na hořící plochy. Naštěstí nefoukal vítr, takže se oheň spokojil jen se suchou travou a stromy, toho času bez listí jen pokryl popelem, ale dovedu si představit, jaký to musí být hukot, když se to tady rozjede.



Za zhruba dvě hodiny jsme dorazili do Polokwane a po dalších dvaceti kilometrech se za námi zavřela brána lodge, která se nám na pár dalších dní stane základnou a domovem. Půvabný soubor budov v africkém stylu s dobře zásobeným barem, vysokou pozorovatelnou a lví klecí pár desítek metrů od chatek. Ano, mají tady momentálně čtyři lvi ve dvou rozlehlých klecích. Dva, pro které je to tady jen přestupní stanice před Kalahari a dva stálé rezidenty na chov. Vazalové mocné ruky trhu. Netvrdím, že je to dokonalé, ale systém permitů a vyvážení nabídky a poptávky skrze cenu se v praxi ukázala jako nejlepší cesta pro zachování stabilních a zdravých populací zvěře. Zvlášť když se to porovná s okolními státy. Nicméně lvi jsou zvláštní případ a jejich pytlačení je zde běžné jako na severu. Takže ač lvi žijí volně v několika oblastech, jako třeba kalahari, tak je zde i snaha uměle navyšovat jejich počty. Toliko k účelu zdejší klece.





Když jsme vylezli na pozorovatelnu, naskytl se nám výhled na v pravdě rozlehlou oblast, kde budeme lovit. Klasická místní buš, zvlněný terén a v pozadí po jedné straně, pohoří. Po vybalování následovala střelnice. Stefan si potřeboval nastřelit pušku s novou municí, a já ověřit po smontování nástřel kolimátoru. Musím říct, že mi nikdy nepřirostl k srdci, dávám přednost mechanickým mířidlům a vzhledem k tomu, že nás nečeká noční lov, klidně bych si ho i sundal. V tom mě utvrdí hned první dvě rány mimo, takže smontování si opravdu vybralo svou daň. Nic naplat, kolimátor jde dolů, nastavovat se mi s ním ani trochu nechce. Zvlášť když hned dvě další rány, podle mechanických mířidel, najdou svoje místo v terči o rozměrech podtácku na padesát metrů, tak není co řešit.

Dali jsme si zatím jedno pivko na baru a chvilku na to vyrazili na lov. Před tím jsme ještě nabrali na korbu pár balíků sena a jednoho z místních. S tím jsem byl vysazen u jednoho z blindů, kde on složil balíky, zatímco jsem si uvnitř připravoval všechny náležitosti. Čert ví proč, na podlaze byla vrstva slámy, která samozřejmě vydávala dost rámusu při každém pohybu. Nezbylo tedy, než to nahrnout ke straně, od operační zóny před střílnou. Adam se Stefan mezitím odjeli, ale černocha mi tu nechali, z čehož jsem neměl radost, raději lovím sám. Ještě menší radost jsem z něho měl za malou chvilku, protože se ukázalo, že trpí nastuzením a kašle. Po chvíli sám od sebe rozumně seznal, že pro úspěšný lov není jeho přítomnost žádoucí a tak se vydal zpět na bázi. Bohužel příliš pozdě. Za slabou hodinu mě nabral Stefan s Adamem, kteří také neměli štěstí. Mezitím přišla jediná dvě zvířata, žirafa a prase. Ale ne místního warthoga, naše divoké evropské prase, kňour. Jak jsem se později dozvěděl, mají je tu na maso, loví se tedy jen omezeně pro potřeby lodge. Warthog nemá moc dobré maso, spíš se suší než, že by se jedlo za čerstva, nebo se tím rovnou krmí psi. Oproti tomu, normální prase domácí by tady na volno nepřežilo, takže přísun vepřového vyřešili takhle. Je tu na ně trochu vedro, takže přes poledne se jenom netečně povalují ve stínu stromů a z lidí si moc nedělají. Jinak se jim tady daří až obdivuhodně dobře, ale vidět kňoura jak se dělí o žlab s žirafou, na to si asi nezvyknu. Cestou zpět se nám naskytla příležitost vidět místní krokodýli. Mají tady tři kusy, obývají jedno z napajedel a vypadají vážně hrozivě. Toho času byla uprostřed jezírka nafouknutá mrtvola impaly a naši přátelé trpělivě čekali okolo, až bude řádně uleželá k večeři. A takhle tam čekali dva dny, prakticky bez hnutí, než se do toho pustili.




Po všech těch letech již požívám určitou míru důvěry a tak moje přání lovit nadále bez místních pozorovatelů bylo bez problémů přijato, stejně jako u Adama. I minule jsme se bez nich bez problémů obešli. Následně byl ustaven plán na náš zdejší pobyt a pak už byl nejvyšší čas uložit se ke spánku, zítra bude dlouhý den.

Sobota

Spánek tedy nic moc lvi si zřejmě tuto noc vybrali jako ideální k nácviku správného řevu. Jak známo, zvyknout si lze na všechno, ale ty stovky tisíc let kdy oni lovili nás, jsou zažrány dost hluboko v podvědomí na to, abych v takovém prostředí neměl klidného spaní.

Po snídani jsem byl vysazen u jednoho z blindů s tím, že mě vyzvednou za pár hodin. Adam se Stefanem mezitím půjdou po přímorožci, já si tady zatím políčím na pštrosa. To naštěstí není moc problematické zvíře na lov, je značně běhavé a tak mi dříve nebo později jeden z nich zkříží cestu. Vlezl jsem si dovnitř, rozestavil si vše potřebné a čekal. Ač nemám rád lov z blindu pro jeho malou akčnost, tak v tomhle případě se to jeví jako nejlepší způsob, navíc na treestandy tu nejsou moc stromy. Zrádné bylo však světlo, dopadalo tak, že mi osvěcovalo v střílně tvář. Okénko jsem tedy zacpal pomocí bundy a nechal jsem si jen pár centimetrů velkou škvíru. Tohle je ta hlavní praktická výhoda revolveru oproti luku, člověk nepotřebuje tolik prostoru k natažení nebo vedení střelby, tudíž se snižuje riziko poplašení zvěře. Uplynula jedna, dvě hodiny a před mou střílnou se už vystřídalo pár zvířat, včetně nezvykle dotěrných žiraf, když tu jsem si za cestou všiml skupinky pštrosů. Bohužel místo toho, aby šli ke mě, si na plácku osmdesát metrů ode mě ryli po desítky minut v zemi. Když už jsem plánoval vylézt z blindu a zkusit se přiblížit alespoň na padesát metrů, ze kterých už můžu vést palbu, se skupinka začala hotovit k odchodu, kromě jednoho samce, který se očividně rozhodl zkusit štěstí za cestou. K jeho smůle to byla moje strana cesty. Dostal se až na zhruba 40-45 metrů ode mě, když jsem z řeči těla vytušil, že se dá také na odchod. Víc jsem nepotřeboval, opřel jsem revolver, zamířil a hromový zvuk ráže 44 magnum protnul africkou buš. Nebohý pták rozpřáhl křídla, přešel cestu a padl k zemi. Patnáct vteřin a bylo po všem. Zatímco jsem se blížil k neuspořádané hromadě peří, zaslechl jsem v dálce ostré štěknutí náboje 30.06. Takže i Adam byl ve svém snažení zřejmě úspěšný. Nu, musím říci, co do konstrukce není pštros zrovna vrchol krásy. Z blízka a bez života je to vážně jenom taková velká, divná slepice. Přesto jsem si jeho lov užil a už se těším, jak ho sním. Dobře připravené pštrosí maso je vskutku delikátní.



Co se Adamova lovu týče, požádal jsem ho o zaslání nějakého souhrnu s tím, že ho zapracuji do článku. Byla by však věčná škoda prznit jeho svébytný projev přepisem, takže tady to, bez cenzury, máte.

„Přejížděli jsme s černým stopařem na korbě sem a tam po farmě, do chvíle než jsme zahlédli špičky rohů vyčuhující nad vegetaci. Vystupujeme a zkoušíme dostalkovat tak, abych měl čistou ránu. Mám ze stáda vybrané konkrétní zvíře – samici, ze které, jak mě Stefan informoval, jaksi nevyrostla klasická samice, jako spíš přímorožčí ekvivalent gender queer lesbický feministky. Nebohému zvířeti zakrněly pohlavní orgány a nemohlo mít mláďata. Naopak vyrostlo do mohutnosti běžného samce a začalo se stavět mezi ostatní samce a příjemný stránky života. Rozhodl jsem se proto vrátit přírodě zpátky její rovnováhu.

Dvakrát si nás přímorožci po několika desítkách minut v kritické chvíli všimnou a hned utečou, jednou mám téměř čistou ránu, ale bohužel za mou kořistí stojí další oryx a nemůžu střílet. Povede se napotřetí. Přiblížíme se mezi hustou vegetací asi na 150 metrů. Stádo nás v tom okamžiku zpozoruje a dává se na ústup, pomalu, protože jsme stále relativně daleko. Jako poslední odchází můj oryx, stojí zprvu pod úhlem a ohlíží se po nás, rozhoduji se nestřílet, protože raději počkám na lepší ránu než abych zvíře střelil špatně. Jakmile se ale otočí za zbytkem stáda, postaví se naprosto přesně bokem. První ránu dostane do levého boku na komoru, kulka projde přes obě plíce a zlomí nohu. Oryx na místě padne k zemi a malátně se pokouší postavit na nohy. Dosprintujeme k zápasícímu zvířeti na zhruba 50 metrů, a i když si nemyslím, že je to úplně potřeba, na Stefanův pokyn střelím ho  druhou ranou do pravého boku čistě do srdce. Následuje nějaký čas fotografování majestátního tvora, než Stefan dojde pro náklaďák, a pak už jen naložení a cesta zpátky na lodge.



Netrvalo dlouho a už jsme na korbu ukládali, po bok přímorožce, mého pštrosa. Odvezli jsme je na bázi, kde se do nich pustila četa místních, kteří obě zvířata stáhli a naporcovali. Dali jsme si na baru pivko a probrali se Stefanem možnosti večerního lovu. Dohodli jsme se, že bychom si připravili úkryt u místního napajedla/jezera a počíhali si na warthogy či impaly. A tak se také stalo, dorazili jsme k vodě, vytipovali si vhodné místo pod stromem u břehu, trochu ho domaskovali slámou a jeli na oběd. Kolem třetí přišel čas na druhou část lovu. Stefan nás odvezl k jezeru s tím, že máme čas do setmění a já s Adamem, náležitě maskováni, se usadili do připravených skrýší. Adam s puškou a já s revolverem. Střídavě jsme kontrolovali protější břeh, stejně jako hromádku sena, třicet metrů od našich pozic. Dohoda zněla, že v případě warthoga mám přednostní právo výstřelu. Pokud přijde cokoliv jiného, zaúřaduje Adam.



V určité chvíli, možná tak hodinu po výsadku, jsem se, jako mnohokrát před tím, odvrátil od výhledu na jezero do úzkého průzoru střílny, a kde se vzalo, tu se vzalo, stálo tam vzrostlé prase. Spolu s pozorností jsem na něho pomalu stočil i hlaveň svého revolveru. Velice pomalu, neboť se z jeho neklidu zdálo, že na hraně svých smyslů cítí naši přítomnost. Zamířil jsem, jak nejlépe mi zkroucená poloha umožnila, a vystřelil. Warthog sebou trhnul a neladným sprintem zmizel za valem. Ohlédli jsme místo činu a našli stopu krve. Tedy úspěch. Pár minut čekání a vyrazili jsme po stopě. Nedá se říci, že bych byl nějaký mistr stopař, ale po těch letech jsem už něco pochytil, a tak jsme se týmovou prací pomalu, ale jistě přibližovali k strůjci rudých skvrn. Po zhruba dvou stech metrech Adam zahlásil, že něco vidí v optice své pušky. Nechal jsem ho zaměřeného a obloukem jsem se k tomu přiblížil. A vskutku, bylo to prase, pořádné prase, došel jsem se k němu na pár metrů, když tu začalo jevit známky života, a taky jasné odhodlání si jej ponechat i za cenu toho mého. Nemaje čas na manévrování, či cokoliv jiného střelil jsem ho promptně do hlavy. Jenže taková hlava ze předu je u warthoga tuze špatný cíl, velká a z vitálního hlediska povětšinou prázdná. Teprve druhá rána mi sjednala pozornost a zastavila prasečí postup mým směrem. Nechtěje riskovat další překvapení oběhl jsem jej a střelil bezvládné tělo ještě pro jistotu do komory. Musím říct, že to byla vskutku akce plná adrenalinu. Ne, že bych to musel mít pořád, ale je to pro jednou příjemná změna od toho věčného čekání nebo tichého plížení.



Čuníka jsme poté odtáhli k cestě a promptně se vrátili na naši původní pozici, kdyby přišlo ještě druhé prase pro Adama. Ten však očividně svoje štěstí vyčerpal již ráno při lovu přímorožce, protože další živá věc co jsme ten večer viděli, byl až Stefan. Vyzvedli jsme tedy prase, udělali nějaké fotky a odjeli zpět na bázi, kde na nás již čekala vskutku famózní večeře v podobě dokonalých steaků a šneků jako předkrm, to vše následované pár pivy na baru a vítězným doutníkem na baru, protože to byl vskutku úspěšný den.

Neděle

Další den nás Stefan opět rozvezl po okolí. Já jsem našel azyl u jednoho z blindů, na dohled od hromady sena, která zde byla navršena místními jako příkrm.

Měl jsem nezvyklé štěstí a za slabou půlhodinu mě skupina impal oblažila návštěvou. Poměrně početné stádo mi však neskýtalo možnost k lovu. Obsahovalo totiž jen jednoho dospělého samce, celého černého. Tato barevná varieta se u impal sem tam vyskytuje, a kupodivu to z nich ve stádu neudělá outsidera, ale má to výrazný vliv na jejich cenu, a tak, ač opravdu kapitální kus, nehrozí mu z mé strany nebezpečí. To se však netýkalo samce samotáře, který přišel o pár minut později z druhé strany a který se spíše než po okolí koukal po stádu a to jsem byl od něj sotva patnáct metrů daleko. Chyba, ten půjde… Řečeno, provedeno. Výkonný náboj magnum zde ukázal, co dovede. Zvíře vyskočilo do vzduchu a dopadlo bezvládně o pár metrů dále bez známek života.



Zvíře jsem odtáhl k cestě a schoval se do blindu aby moje přítomnost zbytečně nenervovala další zvěř. Pár hodin čekání na Stefana jsem tak strávil mírumilovným pozorováním místní fauny. Následně jsme jeli pro Adama, který si zřídil stanoviště ve stínu stromů kousek od jezera, kde jsme lovili včera večer. I on si mohl více než gratulovat, protože již z dálky bylo na břehu vidět kolosálního warthoga. Tak velcí se vskutku nepotkávají každý den. Střelený perfektně na komoru ze 125 metrů, doběhl sotva pár metrů a padl. Inu další úspěšný den pro všechny a to je teprve dopoledne. Naložili jsme tedy čuníka, odjeli na bázi na druhou snídani a vyložit a zpracovat úlovky.

Vzhledem k tomu, že můj plán zatím vychází na sto procent, rozhodl jsem se v rámci odpoledního lovu dělat Adamovi spottera, ježto ten projevil zájem ulovit si nějakou tu impalu mým revolverem. Není divu, tato zbraň vskutku splnila všechna očekávání. Luk je nadále moje srdeční záležitost, ale revolver v sobě ideálně kombinuje poetiku lovu na blízko s akční přidanou hodnotou a stále je to o dost těžší a tudíž větší výzva, než lov s puškou osazenou optikou. Buď jak buď, ve dvanáct jsme se s Adamem usadili v blindu, ve kterém jsem trávil ráno. Krom revolveru jsem přibral i pušku pro případ dostřelu, nebo kdyby nás poctili návštěvou naši přátelé z rodu kočkodanů. Rozmístili jsme se a čekali. Asi tak po dvou hodinách času, který by se dal shrnout slovním spojením „ani prd“ jsem si všiml pohybu v boční střílně. Byly to impaly. Relativně početná skupinka se dvěma samci. Adam sklouzl do kleku před střílnu, připravil si revolver a já se pokoušel něco málo natočit, aniž by mě někdo ze stáda zahlédl. Adamův výstřel otřásl blindem, antilopy nadskočily a zdrhly. Problém bylo, že všechny. Chvilku jsme počkali a jali se hledat stopy krve. Přes veškerou snahu jsme však nic nezahlédli. Divné, čtyřiačtyřicítka nedělá zrovna malé díry. Stádo se drželo na dohled, zhruba 150 metrů, takže Adam vzal pušku a jal se kontrolovat boky obou samců v puškohledu. Ukázalo se, že musel minout, protože nejen, že nic nebylo vidět, ale žádný ze samců nevykazoval ani náznakem žádné zranění. Pozorovali jsme je dost dlouhou dobu na to, abychom se na tom nadevší pochybnost shodli a odpískali to jako nepovedenou ránu. Horší by bylo, kdyby bylo zvíře raněné, ale takhle se nad tím dalo mávnout rukou jako stržený výstřel. Po tomto nezdaru jsme si opět sedli do blindu a bez větších nadějí, že ještě něco přijde jsme čekali na vyzvednutí. Přesto nás navštívili dvě žirafy a vyčítavě, z patra koukali na náš úkryt, než krátce na to přijel Stefan.



Po pozdním obědě jsme měli ještě tříhodinové okno na lov před setměním a tak jsme, opět ve dvojici, obsadili blind na jiném místě než odpoledne. Adam si rozumně stanovil vzdálenost, na kterou by ještě použil revolver a na kterou pušku. Dále jsme z podlahy opět odstranili nános sena, které hrozilo naším prozrazením. Poměrně rychle se seběhla různá zvěř v čele s žirafou, ale impaly nás nechali čekat až téměř na konec našeho vyhrazeného času. Skupinka s vzrostlým samcem. Co však čert nechtěl, zatracená žirafa stála ve výhledu. Skoro hodinu, jako ten nejzatvrzelejší křen blokovala vitální zónu impaly. Už jsme začali spřádat plány jak tento zádrhel obejít, když v tom přijel Stefan a všechna zvířata vzala nohy na ramena. Čímž naše dnešní snaha skončila. Škoda, řekl bych, že jsme nebyli bez šance to zvládnout, ale zítra je taky den. Snad žirafy zůstanou doma.

Pondělí

Další den, další lov. Stefan vysadil Adama u prověřené jezerní lokace s puškou, já jsem si vyskočil u blindu s tím, že mám volnou ruku. Oba jsme měli za hlavní cíl warthoga. Kus od blindu bylo textilní hrazení, za kterým byl krmelec, tam byla větší pravděpodobnost, že se prasata ukážou, ale zase prostor sám neskýtal moc příležitostí k číhání. Vyřešil jsem to tedy tak, že budu místo jistit z blindu s tím, že se v případě přítomnosti prasat k nim pokusím připlížit. Nakonec to však zůstalo jen v teoretické rovině. V praxi přišla opět jen žirafa a okázale se potloukala po okolí.

Po tom, co mě Stefan nabral, a dojeli jsme k jezeru, se ukázalo, že Adam měl více štěstí. Hlásil střelené prase, ale s tím, že zmizelo v buši. Nezbylo než stopovat nepatrné kapky již zaschlé krve. Moc jich věru nebylo a tak to nebyl postup z nejrychlejších, ale přesto jsme spolehlivě našli bod, kde warthoga překročil silnici. Tam stopa končila. Stefan označit místo s tím, že se sem vrátíme před naším večerním lovem a jeli jsme na oběd.

Běhání

Po neúspěchu dopoledního lovu přišla před jeho večerní částí vědecká vsuvka. Nerozepisoval jsem se o tom v přípravách, protože chystám na toto téma článek zvící svou rozlohou knihu, ale jsem již delší čas fascinován vytrvalostním lovem. Ve zkratce řečeno, lovec běží za antilopou, dokud se ta nepřehřeje a neumře. Samozřejmě je to ve skutečnosti o dost komplikovanější a zní to jako výplod fantazie, ale je to prokazatelně možné. Antilopa je mnohem rychlejší než člověk, ale ten může běžet hodiny a hodiny bez zastavení, může u toho pít a ochlazuje se potem, antilopa ne. Stejně tak je zde rozdíl ve způsobu běhu. Antilopa buď chodí rychlostí pár kilometrů za hodinu anebo sprintuje třeba šedesátkou, ale to nezvládne dlouho. Nakonec jí člověk dožene a ona musí opět sprintovat, což je pro ní velice únavné. Bavíme se tady třeba o padesáti kilometrech, ale pokud člověk zvíře neztratí a udrží ho v pohybu celou dobu a v odpolední výhni, tak je to proveditelné. Ve skutečnosti se velká část antropologů v současné době přiklání k názoru, že pro první z lidí tohle byl přirozený způsob lovu a i dnes existuje hrstka kmenů kteří tento lov v modifikované podobě používají. Ti a extrémně malý soubor jednotlivců ze západu, pološílených dobrodruhů, kteří nemají nic lepšího na práci než běhat stovky kilometrů měsíčně. Jednoduše řečeno lidi jako jsem já. Doslechl jsem se o téhle šílenosti před rokem a půl. Prvním krokem bylo osvojit si schopnost běhat dlouhé trasy. Naštěstí jsem i před tím trochu běhal, takže jsem měl nějaký základ. Výsledky se dostavily. Po roce jsem byl schopen uběhnout maraton pod 3:20. Pak následovalo prodlužování a zrychlování tras. Mezitím mě ale čekal klíčový úkol přesvědčit Stefana, aby mě to nechal zkusit tady v Africe. To se překvapivě podařilo, i když z jeho pohledu je to trochu sebevražda se všemi těmi hady, na které můžu šlápnout a hrochy, kteří zase můžou šlápnout na mě. No, ale nepodepisujeme smlouvu o odpovědnosti jen tak pro parádu.

Teď přišel na řadu první testovací běh. Ne, že bych měl ambice tu letos něco uběhat, na to bych potřeboval větší vedro a otevřenější krajinu s menším množstvím vegetace. Primárně si zde otestuji specifika běhu v místním prostředí a hlavně chování různých druhů antilop na takový druh nebezpečí. Ona tahle zhovadilost totiž nepotřebuje jen rychlé nohy a výdrž, ale taky pořádnou porci taktizování. Původně jsem plánoval tři hodiny, ale z důvodu hledání Adamova zaběhnutého prasete jsem to musel zkrouhnout napolovic, protože by se to křížilo s večerním lovem. Tichá dohoda se Stefanem zněla, že si klidně můžu běhat, pokud to neohrozí rozvrh, takže tak. A taky jsem byl varován před hady, buvoly a hrochy. Jo, od včerejška tu jsou dva hroši a ti ve volné přírodě nepatří zrovna mezi mírné živočichy. Kromě toho jsem však v průběhu rozpravy zjistil, pro mě důležitou informaci, jejich cenu. Když jsem byl v Africe poprvé, tak jsem se na to ze zvědavosti zeptal a bylo mi odpovězeno, že 70 000. Všechny ceny byly v eurech, tak jsem si přirozeně myslel, že je to i hroší případ a vyškrtl jsem si ho ze seznamu zvířat do budoucna. Teď jsem však obdržel informaci, že 70 000 ano, ale těch jejich randů! Nad tím už by se dalo do budoucna přemýšlet… Ale pokračujme. Převlékl jsem se do běžeckého a nahodil camelbag s vodou, vysílačkou a s umně připevněným pouzdrem s revolverem. Jednak pro jistotu a druhak bych si neodpustil, kdybych dosáhl příležitosti k lovu a neměl ho čím přetavit ve skutek. Vyrazil jsem podél plotu, a hned začal stíhat vodušky u napajedla, které z mého počínání byly očividně konsternované. Postupem času jsem narazil na impaly, blesboky, elandy a dvě ložiska prasat. Všechno samozřejmě uteklo, ale za voduškama jsem se dokázal držet dost dlouho na to, abych je donutil k rozdělení.

Tady nastupuje onen prvek taktizování. Ve chvíli kdy si stádo uvědomí, že čelí hrozbě uhnání namísto dohnání, tak přestanou utíkat v jednom směru a rozpadnou se na jednotlivce. Predátor přirozeně půjde jen po jednom z nich, stádo, se mezitím opět sjednotí, načež do něj vyběhne stíhaný kus a při opětovném kontaktu s predátorem se stádo opět rozdělí. Ovšem tady je chyták. Pokud se bude v druhém kole stíhat jiný jedinec tak ten první si stačí odpočinout. Jediná možnost jak takový lov úspěšně dokončit, je držet se pořád jednoho konkrétního zvířete, ale tady to začíná být záludné. Jak ho poznáte? U jiných vytrvalostních predátorů, kupříkladu divokých afrických psů, se vyvinula schopnost lovu ve smečce, kdy jsou schopni držet jedno zvíře od stáda celou dobu a pravidelně se střídat. Vytrvalostní lov je ale v jejich podání daleko kratší než u člověka, díky jejich vyšší rychlosti. Člověk si ten cíl prostě musí poznat a to je o dost těžší než to vypadá.

Nicméně, vraťme se do reality. Půldruhé hodiny jsem si vesele běhal po savaně, načež se se mnou spojil vysílačkou Stefan a já to obrátil na bázi. Bohužel chyba ve spojení zapříčinila, že jsme se akorát minuli a tak se pro mě musel s Adamem ještě vracet, načež jsme bez dalších odkladů vyrazili dohledat čuníka.

Co se běhu týče, splnilo to všechno, co mělo. Zbývá dále trénovat a při příští návštěvě už bych to viděl na ostrý pokus. Chce to přijet ve větším vedru, vyhradit si na to den a realizovat to v otevřenějším terénu. Předběžně jsme se Stefanem domluveni. Jako zvíře si volím jednoznačně Kudu velkého. Ač je to fešná antilopa není designována zrovna na vytrvalost a tak se nevyhnutelně stane obětí mých nejnižších pudů. Teda pokud mi nezdrhne, což není zrovna bez šance. Snad se to povede. Když nic jiného, alespoň by to zavřelo hubu mým odpůrcům z řad firemních EKOškůdců, kterým ani luk nepřijde dost férový.

Nyní však bylo na programu stopování zaběhlého warthoga. Přijeli jsme na místo, kde zraněné prase přešlo silnici. Na hledání stop už je pozdě, nicméně Stefan odvodil směr pohybu zvířete na základě předchozích stop. Utvořili jsme rojnici a vyrazili. Systematicky jsme prohledávali prostor a Stefan řídil celou formaci, aby nám nic neuniklo. Je to poměrně zdlouhavá práce s nejistým výsledkem, ale bez asistence psa nic jiného nezbývalo. On takový šedý warthoga nacpaný pod šedý keř není moc dobře vidět i z blízka, takže je tu i reálná hrozba, že bychom ho bez povšimnutí přešli. Tentokrát jsme však měli štěstí. Po zhruba hodině hledání Stefan ukázal na jeden keř a pod ním byl opravdu Adamův uprchlík, toho času již na onom světě. Byl trefen trochu výš než by bylo ideální. Spolu s vitalitou těchto zvířat to vysvětlilo takový velký útěk. Shit happens.


No, vyfotili, naložili a přišel čas na Adamův stalk impaly. Ty se vyskytují rovnoměrně po celém prostoru, takže je taktika taková, že se jezdí po okolí, dokud se nezahlédne nějaká skupinka, následně se poodjede, určí směr větru, a na jeho základě se zvolí bod, od kterého se postupuje k cíli. Řečeno – provedeno. A ne jednou. Adam se pod Stefanovým vedením plížil tak, že se nedalo nic vytknout, ale z početného stáda se vždy našla jedna Impala, která ho, i navzdory vzdálenosti, umu a směru větru spozorovala a její úprk strhl celou skupinu. Zkoušelo se to celé snad pětkrát na dvou různých skupinách, ale pokaždé bez úspěchu. Já jsem se držet po celou dobu alespoň patnáct metrů za dvojicí lovců, abych na ně svou přítomností neupozornil, ale všechno marné. Po celodenním nahánění impal, obrazně i doslovně, jevily se tyto pro dnešek už moc podrážděně a tak mi byla předána puška s tím, že zkusíme vystalkovat warthoga.

Dojeli jsme o kus dál, kde se rozkládalo jejich malé království, poseté stovkami děr. Memento jejich vášně v hrabání. V podstatě jsme se blížili k místu mého našeho sobotního večerního lovu, ale z druhé strany. Opatrně jsme postupovali buší s krvavě rudou půdou, Stefan, vedle něj já a za námi Adam. Po několika stovkách metrů jsme dosáhli hrany před jezerem. Typické zvuky prozrazovali přítomnost prasat za návrším. Lehce jsem vykoukl a zřel tři malé kusy, leč Stefan mě posunky upozornil na větší kus vlevo. Navedl mě a vskutku, vzrostlé prase za hranou. Sklonil jsem se, odjistil pušku a vykoukl. Warthog koukal mým směrem, stál čelem a zvedal hlavu, bylo mi jasné, že mám jen vteřinu, dvě než začne utíkat. Naneštěstí pro něj, tím, že zvedl hlavu si odkryl vitální zónu. Kulka lízla rypák a bradu a zasáhla ho přímo do hrudníku. Svalil se na místě na záda, pár chvil hrabal zadníma nohama a bylo o něm.




Jediná věc, která mě trochu mrzí je, že jsem nepoužil revolver. Původně jsem vzal pušku, protože jsem ze zkušenosti čekal nějakou větší vzdálenost, nicméně ta byla nakonec menší než 25 metrů, na revolver ideální i z ruky, ale v onen napjatý okamžik šlo uvažování stranou a otěže převzal instinkt. Takže než abych podal pušku Stefanovi a tasil revolver, udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl, s tím co jsem měl v ruce. Kromě obvyklého focení následoval i test munice do revolveru. Používám k lovu přebíjené náboje s maximální možnou navážkou, což je poněkud přehnané na medium game, ale o lovu krátkou zbraní je tak hrozně málo informací, že jsem se rozhodl neponechat nic náhodě. Nicméně hraniční navážky nejsou to pravé ořechové pro zbraň ani přesnost a tak jsem, v zájmu výzkumu pro můj druhý článek, do čuníka napálil ještě pár kusů slabší, testovací munice a zkoumal průbojnost. Následovat odjezd na bázi. Vzhledem k zítřejšímu odjezdu do Modimole a splnění všech loveckých tužeb které jsme tu měli, nebyl důvod k tomu držet se zkrátka stran společenské dynamiky. Jinak řečeno, trochu jsem se ožral kombinací angolského a mozambického piva, štědře přiživovaného Jihoafrickou whisky a šel spát nad ránem.

Úterý

Probudil jsem se s menší kocovinou.

Musím popravdě přiznat, že ač obvykle dávám před blindem přednost jakémukoli jinému druhu lovu, tak tentokrát jsem ho ocenil, protože poskytl bezpečí pro moje zdřímnutí. Nebyl jsem moc v kondici cokoliv hned z kraje lovit a navíc jsem již neměl motiv. Prasata sem nepřijdou, pštrosa a impalu mám a na blesboky bude lepší Modimole. I kdyby něco přišlo tak bych si to moc neužil. Hodinka osvěžujícího spánku mi však stačila k základnímu nabrání sil. Pohled ven nabídl pár impal, žirafu a pštrosa a tak to zůstalo po dvě další hodiny, na jejichž konci mě nabrat Stefan s tím, že je na čase vyrazit směrem na Modimole.

Ten mezitím nelenil a zajel pro střelný prach do Adamova revolveru a tak večernímu lovu z perkusáku už nestálo nic v cestě. Bylo na čase se zabalit, rozloučit s místním osazenstvem a vyrazit na jih. Dvouhodinová cesta domů nebyla to pravé pro mou kocovinu a tak jsem byl nucen u Mookgophongu zjednat zastavení vozidla a potupně vrhnout na kraji silnice. Má chvilka hanby mi však velice prospěla a já jsem bez větších problémů přežil zbytek dne.

S postupujícím večerem v zádech nezbylo než rovnou zajet na loviště, kde Adam zkusí štěstí s perkusákem. Krátká zastávka pro test revolveru s místním prachem, zbudování nějakého krytí na korbě a mohli jsme vyrazit. Lov z korby je sice nejproduktivnější na jednotku času, ale to platí hlavně pro puškové vzdálenosti. Záleží na zkušenosti zvěře s vozidly v konkrétním místě, obvykle si však většina antilop drží od auta odstup, ale neutíká před ním. Pokud však zvěř zahlédne někoho na korbě tak zdrhá, jako když potká člověka. Stejně tak když u nich auto zastaví na déle než pár vteřin. U vzdáleností typických pro luky nebo krátké zbraně je to problém. Proto si Adam na korbě zhotovil improvizovaný kryt z bund a užil prvky osobního maskování.

Probíhalo to tak, že Stefan projížděl křížem krážem prostor hledaje impaly, Adam se krčil na korbě, a já vyhlížel na sedadle spolujezdce. Párkrát jsme impaly zastihli, ale buď byly moc daleko, utíkaly anebo si podle kryly vitální zóny za kmeny stromků. Kromě Impal jsme zahlédli i zebry, blesboky, kudu a obzvláště výstavní skupinku hartebeestů, ale ona osudová impala pro Adama se ne a ne objevit. Teprve na úplném sklonku dne, když už slunce mizelo za obzorem a od ukončení celé akce nás dělila slabá čtvrthodinka, se i náš ctitel konfederačního jezdectva dočkal. Dvě vzrostlé impaly se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě, tedy zhruba 25 metrů od našeho vozidla. Adam neváhal ani chvilku a večer prostoupila vůně černého střelného prachu. Dali jsme impale pár minut času, Adam vzal pušku a šlo se zjistit co a jak. Po tichém přiblížení zastihl optický zaměřovač pušky impalu v posledním tažení, a když jsme k ní došli, nejevila již známky života. Ohledání ukázalo téměř ideálně umístěný průstřel skrze vitální zónu. Lov perkusákem je natolik raritní, že jsem měl skoro pocit, jak kolem mě jdou dějiny. Přesto Walker naprosto přesvědčivě dokázal, že je to nejenom možné, ale i rychlé a účinné. Energie je dost, a pokud je zvolen tvar střely s dostatečnou ranivostí nelze tomuto lovu, jeli veden na patřičnou vzdálenost s ohledem na relativně hrubá mířidla, nic vytknout.

Nicméně zbyl ještě jeden boj, který bylo třeba vybojovat, jak to všechno vyfotit v takřka naprosté tmě foťákem bez blesku. Ale kombinace dobrého foťáku a photoshopu dokáže divy i se zbytkovým světlem.




Stefan nás pak zavezl domů, kde jsme se rozdělili, Stefan šel přes noc lovit s jiným klientem africké divoké kočky a nás si později vyzvedl Gerrie, starý známý PH z mých afrických začátků, který nás v první řadě hodí zítra na letiště, ale pro teď se s námi otočil v pizzerii pro večeři, abychom měli sílu na zítřejší závěrečný lov.

Středa

Stefan nás probudil po šesté a opět se ukázalo, že jeho rezistence proti únavě je vskutku pozoruhodná. Připravili jsme si věci, abychom mohli rychle vyrazit na letiště, kdyby se lov protáhl, vyčlenili hadry na vyprání, do letadla, vzali brokovnice, psi a vyrazili na lov ptactva.


Bohužel, ani tentokrát nám nebylo přáno. Málo cílů, nevhodné počasí. Přesto se nám podařilo pár pěkných zásahů. Nicméně na základě neproduktivnosti lovu bylo po zhruba hodině rozhodnuto se předčasně zaměřit na blesboka. Odložili jsme brokovnice, Adam vlezl dopředu, já si na korbě připravil revolver a přejeli jsme přes cestu do jejich království.

Vzadu bylo trochu plno, protože jsem korbu sdílel se dvěma ohaři a to jsou tuze zvědavá a přítulná stvoření. Nezbylo než vytvořit barikádu z věcí v autě, aby mi nelezli do operační zóny. Po vzoru Adama jsem byl s kuklou na hlavě ukryt za kabinou, a jak jsme se k něčemu začali blížit připlácl jsem se k podlaze. Postupem času jsme za sebou nechali několik blesboků, kteří požívali bezpečí husté vegetace a velké vzdálenosti, ale štěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Po slabé hodince jsem zahlédl skupinu tři blesboků, auto zastavilo a jeden z nich měl konečně dobře viditelnou vitální zónu. Padesát metrů je na mechanická mířidla na krátké zbrani a bez pořádného zapření už na hraně použitelnosti, ale vystřílel jsem na střelnici dost munice na to, abych si s tím byl schopen poradit. Zazněla poslední rána letošního výletu a blesbok se po pár desítkách metrů běhu skácel k zemi.




Odtah, focení, vyvržení, naložení, vystřílet zbylou munici abych si ušetřil komplikace na letišti a jeli jsme domů. Měli jsme skvělý čas, takže nebylo kam spěchat. Původně jsme se měli ještě setkat s preparátorem, zaplatit za trofeje z minulého roku a dohodnout ty letošní, ale bohužel byl momentálně mimo město a tak jsme prostě dali Stefanovi peníze a preparátorovi napsali mail co a jak. Já už z letoška nic nechci, krom klů z warthoga, které si můžu dost dobře provést sám v kufru. Trofeje jsou vskutku drahá sranda a už po první návštěvě jsem se rozhodl minimalizovat utrácení v tomto směru ve prospěch dalších lovů. Z loňska mám stále v Africe lebku z žirafy a z předloňska rohy z přímorožce s kůží z pakoně. K tomu se přihodí Adamův letošní přímorožec a Impala abychom srazili náklady na dopravu a další trofeje z Afriky potom neplánuji.

No a to by bylo v podstatě všechno. Zaplatili jsme, zabalili se, odjeli na letiště a druhý den odpoledne jsme už přistávali na Ruzyni. Cestou tam jsme měli kufry s revolvery v hlavním zavazadle, ale nazpátek si na Johannesburském letišti vymysleli, že naše kufříky budou odbaveny sólo. Nicméně obava ze zpětné letecké přepravy revolverů se ukázala jako lichá. V rámci možností vše proběhlo hladce. V Čechách jsme si dokonce s policistkou, která nám po příletu kontrolovala zbraně příjemně popovídali o lesku a bídě lovu s revolvery.

Letošní mise je za námi, ale rozhodně nebude poslední…

Ratte

PS: S Adamem dokonce Afrika zůstala déle než by se mu líbilo, protože po štípanci od klíštěte na privátních partiích mu byla, již zpátky v ČR, diagnostikována africká klíšťová horečka. Nic lethálního, tedy v zemích kde si můžou dovolit antibiotika, ale rozhodně věc nemilá.