explicitClick to confirm you are 18+

Lov v Africe 2019

bohemian.riflesOct 6, 2019, 12:37:56 PM
repeatthumb_up3thumb_down

Afrika 2019

Ani letošní rok by nebyl kompletní, kdyby jeho součástí nebyla lovecká výprava do Afriky. Tento rok si na základě našeho konáním přišel chmurný žnec pro dva black wildebeesty (pakůň běloocasý) množství warthogů jednoho bushpiga, pštrosa a nesčetné množství běžného ptactva.

Letos si opět beru revolver Ruger Super Blackhawk ráže .44 magnum, tentokrát osazený optikou 2x20 Burris, díky čemuž se mi účinný dostřel posunul až k 80 metrům, pokud budu mít vhodné podmínky. Lov bude ozvláštněn i novou municí. Vzhledem k tomu, že v ČR nemá lov krátkou palnou zbraní zastání, tak je poměrně obtížné sehnat střely vhodné na takové užití. Loni jsem používal běžné polopláště S&B, tento rok ale vyzkouším poplastavoné hardcast střely v provedení flatnose ve váze 280 grn, které by měly mít lepší vlastnosti.

Další specialitou tohoto výletu bude zpestření v podobě oštěpu typu samburu, který si vrhnutý ze stromu snad najde cestu do srdcí místních warthogů a lze se domnívat, že to může být tuze povedená taškařice. Maje výhodu staromládenectví, kdy mi po bytě nepohybuje přítelkyně, manželka, psi, děti a takové věci, mohl jsem si v pohodlí domova zřídit jedenáctimetrovou vrhací střelnici a trénovat tak s oštěpem každý den. Pravda, stěnu za terčem bude nutné trochu vytmelit a vymalovat, ale dá se říci, že jsem se s tím naučil fungovat s dostatečnou přesností. Úspěšný lov takovou zbraní však vyžaduje kromě umu i velkou dávku štěstí, protože je třeba aby zvíře přišlo na kritickou vzdálenost pod deset metrů, což se běžně soudí jako maximální vzdálenost pro takový způsob lovu. Ovšem když to letos nevyjde tak truchlit nebudu. Je to jen otázka času.

Dále, ač při lovu nepreferuji použití klasických pušek, neb se domnívám, že je pak lov moc jednoduchý, tak jsem jednu tentokrát přibalit. Jde o Ruger American Rifle Predator v ráži .308 Winchester. V první řadě na lov pakoňů běloocasých, ke kterým je téměř nemožné přiblížit se pod 200 metrů. Druhak ji může využívat Adam, který tentokrát jede bez vlastní zbraně.

Predator není vysloveně speciál na dlouhé vzdálenosti. V první řadě jsem si ji pořídil pro její nízkou váhu 2,8 kg a délku determinovanou jen 18" dlouhou hlavní. Mám z minulých afrických lovů zkušenost s použitím puška CZ 550, shodou náhod taky pojmenovanou Predator, která se ale po celodenním nošení opravdu pronese, a manipulace ve ztížených podmínkách, kupříkladu při pohybu v křoviskách, taky není úplně ideální. Na základě specifických afrických podmínek jsem tedy hledal nějakou jednoduchou a odolnou pušku kategorie Scout. Přes svoje hlavní určení ale Ruger Predator vykazuje na svou třídu a cenu neobyčejnou přesnost. Osobně jsem s tím schopný spolehlivě střílet s přesností dostačující na lov do vzdálenosti 400 metrů. Dál už mě omezuje optika 3-9x50, použitá přebíjená munice ( střela 165 grn Hornady BTSP) a vlastní ruce, ale potenciál pušky leží výrazně dále.

Ani tento rok jsem se nevyhnul byrokracii, a už s tříměsíčním předstihem jsem bombardoval policejní prezidium o povolení k vývozu zbraně, které žádá policie v JAR. O šestero týdnů a šestero telefonátů později my papír konečně vydali a já se tak nemusel uchýlit k padělání, což po zkušenostech s naším systémem byl plán B. Kdo chce vědět víc, toho odkazuji na tento článek ( https://www.minds.com/bohemianrifles/blog/loveck-vprava-afrika-2018 ) který záludnosti převozu líčí dopodrobna.


A cesta započala

V úterý odpoledne 24 září jsme se sešli na Ruzyňském letišti s tradičním předstihem, vyhrazeným pro případné komplikace. Na to, že jsem v kufru převážel pušku, revolver a oštěp (který pozvedl obočí i protřelého celníka) vše proběhlo bez větších problémů. Samozřejmě, pokud se tedy samotná cesta v podobě celkem čtrnácti hodin v letadle a devíti hodinách na třech letištích nebere jako samostatný problém. Mohu se tedy s popisem směle posunou do středy v 10:15, kdy jsme přistáli v Johannesburgu a od Stefana přišla zpráva, že uvízl díky zpožděnému letu z Kapského města, a tak by bylo vhodné, abychom si zatím vyřídili papíry stran zbraní s tím, že ho máme očekávat někdy po jedné. To by mohlo být záludné, minule jsme z tenat letištního policejního oddělení vyvázli jen za cenu úplatku. Přes oprávněnou obavu i toto proběhlo bez problémů, akorát je to poněkud vyčerpávající proces. Postupně jsem na přepážce předal povolení k převozu od letecké společnosti, dobrozdání od naší policie, zvací dopis od Stefana (který si píšu třetí rok po sobě sám), pas, občanku, průkazy zbraní, zbrojní průkaz a itinerář odletu. Za půlhodinu mi bylo vystaveno povolení k dočasnému držení zbraní v rámci lovu na území JAR a mohlo se jít. Bohužel, Stefan se zdržel víc než očekával. Když nás v půl třetí nabíral bylo jasné, že dnes již žádný lov nestihneme, nutno však uznat, že nám taky nebyl den účtován.


Čtvrtek

První věc kterou je třeba dnes udělat, je zajít na střelnici a ověřit si nastřelení zbraní. Sice jsem byl na střelnici dva dny před odletem a vše fungovalo k mé naprosté spokojenosti, ale letecká přeprava už rozhodila nejeden optický zaměřovač k nepoužití. S výhledem na střelbu na dlouhé vzdálenosti tak bylo na místě udělat střelecký test a případně provést korekci.

Adam vyfasoval pušku Remington z široké řady 700 a v u nás téměř neznámé ráži 25.06. Původně se jednalo o wildcat, kdy se střela 6,5 mm zaškrtila do patrony 30.06. Takto vzniklý náboj má nevšedně plochou balistickou křivku. Je tak výjimečně vhodný na lov na velké vzdálenosti a při tom má dostatečný potenciál i na lov těžší zvěře.

Nástřel proběhl uspokojivě a rovnou jsme se rozjeli do buše přetavit teorii v praxi.

První byl vysazen Adam u otevřeného prostranství se zbytky hospodářských instalací a nedaleko napajedla. Ideální místo pro pušku. My jsme pokračovali asi dva kilometry dále po cestě, až k ohradě s dobytkem a napajedlem.

Našel jsem ve všech směrem optimální strom umožňující dosáhnout výšky kolem 7 metrů nad okolním terénem, kde lze vidět a víceméně nebýt viděn a cítěn. V tom pomáhala i přilehlá ohrada s tradičním buketem kravských hoven, který lidský pach spolehlivě přebije. Vyškrábal jsem se tedy nahoru. Rozmístil oštěp, revolver a výstroj, zhotovil improvizovanou sedačku ze zbytku věcí a jal se číhat.

Po dvou hodinách, když už jsem zvažoval zkusit opatrný stalk po okolí, se z buše najednou vyloupl velký warthog a zamířil si to rovnou k napajedlu. Na oštěp je moc daleko a s pravděpodobností hraničící s jistotou se po napojení vrátí odkud přišel. Takže práce pro revolver. Pomalu jsem zamířil, hromová rána z magnumu projela buší a prase se, silně krvácející, rozběhlo pryč.

Zpětně musím říct, že jsem měl zamířit trochu výše, chyba vznikla na základě mimořádného úhlu ze kterého jsem vedl palbu. Bral jsem ho v potaz ovšem ve špatné míře. Jsem si jistý zásahem vitální zóny, ale téměř určitě jsem minul srdce a velké cévy, jinak by prase padlo daleko dříve. Co se dá dělat, chybami se člověk učí.

Následoval jsem krvavou stopu asi 100 metrů až k něčemu co nemůžu pojmenovat jinak než stěna křovin. Extrémně hustá, extrémně pichlavá. Pokusil jsem se to obejít, ale moc jsem si nepomohl. Byl to nepravidelný kruh o průměru zhruba 50 metrů. Horší místo na skon si prase vybrat nemohlo.Řekl jsem si, že tohle nechám na později a vrátil jsem se číhat zpátky na strom. Za zhruba hodinu, ve které nic nepřišlo, přijel Stefan, prozíravě vybaven psi. Vysvětlil jsem mu situaci a šli jsme hledat prase. Snahu protáhnout nebo proplazit se skrze trní, bůh ví, že jsem se snažil, jsem zaplatil množstvím škrábanců a roztrhal jsem si při tom tričko. Psi stejný pokus odnesli v jednom případě natrženým uchem a v druhém poraněným okem, což se ale postupem času naštěstí srovnalo samo od sebe. Se Stefanem jsme se shodli, že tohle nemá smysl a nechali jsme prasečí mrtvolu na pospas mrchožroutům.

Vyzvedli jsme Adama, kterému nepřišlo vůbec nic a z našeho loviště jsme se přesunuli na nedaleké polnosti. Dojeli jsme na kraj pole a začali si připravovat brokovnice na birdhunt, když tu slyším Stefana jak jen sykne warthog a ukáže směr. Ze zad strhávám pušku a zapírám jí o plot, vzdálenost odhadem 200 metrů (později změřeno dálkoměrem - přesně 190 metrů) raději bych warthoga lovil lukem nebo revolverem, nejraději oštěpem, ale v tomto případě se jedná o vítaný praktický lovecký test pušky a munice před pakoněm, jehož skolení bude po všech směrech náročnější. Na nic nečekám a střílím. Prase udělá pár kroků a padne k zemi. Tedy úspěch. Popojedeme k němu a odtáhneme k cestě. Rychlá fotka a už se ho hotovíme naložit na korbu, když tu z nedaleké farmy přijede majitel. Stefan s ním chvilku mluví, načež nám ukazuje, že máme tělo naložit na rančerovo auto. Ukázalo se, že jsme na špatném pozemku. Žádný velký problém to nebyl, šlo jenom o to komu připadne maso. Jde o to, že warthogové způsobují místním farmářům značné škody, takže se v podstatě střílejí na potkání. Je zažitá praxe, že PH mají přehled na kterých farmách dělají prasata problémy, pak stačí zavolat majiteli a jede se to tam vyčistit. Bohužel, Stefan volal o pole vedle.



Přejeli jsme tedy na správné místo, připravili brokovnice a vlezli na korbu. Bohužel ptactva zde moc nebylo, přesto se nám podařilo pár frankolinů a guinefowlů sestřelit. V samém závěru lovu, když už slunce bylo za obzorem a brána vedoucí na cestu domů se neúprosně přibližovala, to Stefan otočil na poslední steč přímo do středu skupinky opeřenců. Když se jeden z ptáků začal odlepovat od země, tak jsem na něj vystřelil z asi třiceti metrů, načež pták tvrdě dopadl bez známek života. Tedy výborně, začal jsem přesouvat hlaveň na dalšího, když najednou ten první zázračné obživl a začal pelášit pryč, seskočil jsem z auta a dal se do pronásledování, ale ztratil se mi ve vysoké vegetaci. Jeden už si nemůže být ničím jistý.


Pátek

Ráno se vstávalo tak, abychom mohli v šest vyrazit na lov black wildebeestů. Jejich známější příbuzný, blue wildebeest - pakůň žíhaný je v téhle oblasti dosti hojný, sám jsem ho zde před dvěma lety úspěšně lovil lukem. Ovšem kvůli blackovi se musíme přesunout do prostoru poblíž Pretorie což je necelé tři hodiny autem daleko. Po příjezdu na farmu jsme se přivítali a prohodili pár slov s majitelem o záludnostech takového podniku, načež jsme jej vyrazili realizovat. Naším společníkem na cestě se stal neobyčejně přátelský a vytrvalý černý labrador, který se z vlastní iniciativy pustil do pronásledování auta a po několika kilometrech běhu mu bylo připuštěno místo na korbě do konce lovu.

Black wildebeest má určitá specifika, která z jejich lovu dělají poměrně obtížný podnik. V první řadě je to zvíře otevřených plání. Pokud může, tak se drží co nejdál od čehokoliv v čem by se mohl schovávat predátor. Jejich lov se tedy provádí na nezvykle dlouhé vzdálenosti. V oblasti kde jsem lovil nám bylo řečeno, že vzdálenosti pod 300 metrů jsou při výstřelu spíše výjimečné. Takže přes to, že bych ho raději lovil lukem, tak jsem byl nucen sáhnout po pušce. Celou věc ještě znesnadňuje nevýrazný pohlavní dysmorfismus, který se těžko posuzuje na vzdálenosti v řádu stovek metrů. V praxi to znamená, že lovec mající zájem na takovém zvířeti a současně ho nemá opravdu důkladně nakoukané tak nutně potřebuje asistenci PH, jakožto spottera, který mu označuje cíle. Kromě toho je pakůň běloocasý oproti svému žíhanému příbuznému o něco menší, 110 - 180 kg, ovšem v poměru ke své velikosti je kromobyčejně vitální.

V minulosti byli pakoně běloocasý téměř vyhubeni a na začátku dvacátého století jich údajně zbývalo jen kolem 600 kusů, za což mohl jejich status chutné škodné co občas útočí na dobytek. Ovšem na základě snah některých majitelů půdy, vznikajících rezervací a zoologických zahrad se jejich počty pomalu zvyšovali.

Musím si zde trochu rýpnout do radikálních odpůrců lovu. Hlavní podíl na opětovném rozšíření pakoně běloocasého na současných cca 20 000 jedinců, má lovecký byznys za posledních 40 let. Nikoliv samozvaní ochránci přírody nebo fototuristi. To je nesporný fakt podepřený čísly.

Vraťme se ale k lovu. Po chvilce jízdy jsme zahlédli větší stádo uprostřed pláně a zaměřili na něj svou pozornost. Schováni za terénní vlnou jsme sesedli z auta a jali jsme se pomalu přibližovat ke stádu. K jisté ráně jsem potřeboval vzdálenost menší než 400 metrů. Na větší vzdálenosti mě přestává stačit maximální, devítinásobné zvětšení optiky.

Po několika desítkách minut se nám podařilo připlížit se ke stádu na necelých 350 metrů. Plížili jsme se za kameny, terénními nerovnostmi a několika málo keři, které byly na planině k dispozici. Nakonec jsme se dostali do míst, že dál už to nešlo a mezi námi byla již jen holá pláň. Zatím co jsem se skládal za kameny abych docílil řádného podepření zbraně aniž bych byl zpozorován, tak se Stefan snažil lokalizovat lovuhodné samce a Adam celou scénu natáčel.

Letos jsme se totiž rozhodli více natáčet. Já sice z každého zahraničního lovu píšu cestopisný článek a Adam z toho pořizuje výborné fotky, ale videí máme jako šafránu. Jistě se najdou lidé, a to i z řad myslivců, kteří pořizování jakýchkoliv audiovizuálních děl z lovu budou považovat za zavrženíhodné jednání, ale to bychom stejně dobře mohli odsuzovat i jeskynní malby, které vznikly v podstatě jen pro akutní nedostatek kvalitních zrcadlovek v těch dobách.

Nicméně, Stefan mezitím ve stádu identifikoval lovuhodného samce a popisoval mi jeho polohu. Není úplně snadné udržet pozornost na jednom zvířeti, protože členové stáda jsou vůči sobě pořád v pohybu, tu se promísí, tady zas rozdělí. Trvalo dlouhé minuty než nastala ideální konstelace pro výstřel, tedy aby pakůň stál ve správném úhlu s viditelnou vitální zónou a jiné zvíře nestálo za ním. Naposledy jsem si ověřil vzdálenost, odhadl směr a sílu větru a podle toho provedl korekci zamíření. Vertikálně to není problém, mám v optice osnovu BDC a tak jen použiji správný bod, ovšem horizontální chybu způsobenou větrem jsem odhadl jen přibližně. Výdech, chvilka koncentrace a bum. Pakůň byl viditelně zasažen, ovšem přesto vrávoravě odběhl se stádem o kosek dál. Přebil jsem a pomalu se hotovil k dalšímu výstřelu kdyby ho bylo potřeba, ale v ten moment se pakůň zhroutil k zemi. Došli jsme zpět do auta a dojeli k místu jeho skonu. Pěkný statný samec. Zásah mohl být o pár centimetrů výše, ale komora byla přesto spolehlivě zasažena.



Ohledání, focení, naložení a už jsme jeli najít pakoně pro Adama. Vyjeli jsme z údolí abychom získali širší rozhled do okolí a zaměřili další stádo. To jsme vskutku objevili, spolu se skupinou blesboků na přilehlé planině ve zhruba kilometrové vzdálenosti od naší pozice. Sesedli jsme tedy z auta a za hranou obzoru jsme plížením zkracovali vzdálenost, jež nás dělila od pakoňů. Ti nás ale přes veškerou snahu nějak dokázali zahlédnout a když jsme od nich byly tak půl kilometru začali se vzdalovat od naší pozice. Naštěstí zvlnění terénu nám dalo druhou šanci, takže se nám o pár minut později podařilo stádu nadběhnout na zhruba 250 metrů a současně požívat výhod vyvýšené pozice. Adam se začal v zákrytu keřů hotovit k výstřelu, zatímco Stefan se jal lokalizovat samce hodného odstřelu. Bohužel se však ukázalo, že stádo je tvořeno jen samicemi a tak jsem mohli s klidem vstát a vrátit se k autu.

Následovalo hledání dalšího stáda, což se nám zanedlouho opravdu podařilo. Tentokrát již s kýženým výsledkem. Po nezbytném připlížení, tentokrát nám terén umožnil dostat se pod 250 metrů, bylo ve stádu lokalizováno několik samců. Stefan začal Adama na jednoho z nich navádět a brzy na to projelo plání štěknutí ráže 25.06. Stádo se dalo do úprku a po pár desítkách metrů z něj odpadl zasažený pakůň bez známek života. Perfektní zásah plíce - srdce - plíce.

Lov byl tedy zdárně ukončen pro všechny a letitá nezdolná Toyota, zatížená čtyřmi lidmi, dvěma pakoni a jedním labradorem se vydala k ranči. Krátká zastávka na vyvržení a nabrali jsme směr Modimolle. Tam jsme pakoně odložili v místní preparátorské dílně/jatkách, kde se naše úlovky kompletně zpracují a zužitkují do posledního kopyta. Osobně nejsem zatížen na trofeje, za všechny ty roky mám pouze dvě kůže, jednu hlavu a jednu lebku. Je to jednak drahé a jednak na to padá prach. Tentokrát jsme se s Adamem rozhodli ponechat si z pakoňů rohy, jakožto praktické věšáky na luky. Rád bych pojedl i jejich maso, bohužel to pakoní je třeba relativně dlouhou dobu nechat odležet, takže místo mého žaludku nasytí jiné. Zbytek, jako kůži a kosti si místní zpracují a prodají dle svého uvážení. Nic nepřijde na zmar.

Bonusem byl pohled na preparátorský sklad firmy, která se tomuhle věnuje v průmyslovém měřítku. Musím říct, že tohle se každý den nevidí. Kam se hrabe Konopiště.



Jak se dalo čekat, našeho dočasného domova jsme dosáhli až se západem slunce, takže s lovem byl ten den konec. Dali jsme si pár piv, večeři v podobě dušeného masa z kudu velkého, následoval tradiční vítězný doutník a časný spánek spravedlivých.

Sobota

Dnes jsme si přispali do sedmi hodin. V plánu byl primárně lov warthogů na nedalekém poli, kteří k nelibosti místních farmářů ničí úrodu. Kdo by ale potřeboval myslivce když jsou tu lidi jako my, kteří jsou ochotní cestovat přes půlku světa a ještě si zaplatit, aby mohli zdejší škodou střílet.

Adam byl vysazen poblíž vodní nádrže s přilehlým bahnitým jezírkem. Stopy v blátě dávali tušit prasečí přítomnost a tak se náš bijec warthogů schoval u kmenu nedalekého stromu a vyhlížel tu chrochtavou hrozbu. Já jsem byl vysazen zhruba o pět kilometrů dále na západ na předěl mezi rozlehlým polem a hustou buší, která celé pole obepínala. Hned po příjezdu jsem si všiml konstrukce ve větvích jednoho stromu. Byla to toliko jedna ohnilá paleta a pár větví pospojovaných drátem, stačilo to na to abych získal lepší rozhled do okolí. Rozbil jsem tedy tábor v korunách stromů, zamaskoval jsem se a připravil revolver pro případ setkání blízkého druhu a rovněž zřídil podepření pro pušku a dálkoměr pro vzdálené cíle.

Po zhruba dvou hodinách číhání, za které se nic neukázalo, jsem se rozhodl prolézt okolí. Slezl jsem z plošiny vyzbrojen revolverem a dal jsem se po cestě do hloubi buše. Prošel jsem několik kilometrů po zvířecích stezkách, prozkoumal místní nádrž, minul ohradu s dobytkem a začal jsem se obloukem pomalu vracet bez toho, že bych viděl nebo slyšel něco jiného než ptáky. Když už jsem šel po cestě podél pole a v dáli již viděl svou paletu ve větvích, tak jsem zaregistroval zašustění v buši. Pohotově jsem tím směrem zamířil revolver a pomalu se přibližoval ke zdroji zvuku. Pravděpodobně to bude nějaký příslušník drobného ptactva, ale není vyloučeno, že by to mohlo být něco většího. Místo vysněného warthoga se však ze křoví po chvilce vyloupl guinefowl a hotovil se k odletu. 280 grainů těžká střela ráže 44 jej však důkladně přikovala k zemi. Díra zvící velikost golfové jamky dávala na srozuměnou proč se na ptactvo mají používat broky, ale kdo by v takové chvíli odolal.



Vrátil jsem se na svou paletu a pokračoval v monitoringu okolí, které narušil o pár hodin později až přijíždějící Toyota. Ukázalo se, že Adam na rozdíl ode mě slavil úspěch v podobě pěkného warthoga, který přišel na 30 metrů k jeho stanovišti u nádrže a nebyl jediný který se tam za Adamovy hlídky ukázal.



Stefan vyjádřil podezření, že pole čelí nájezdům prasat až se západem slunce. Přesunuly jsme se tedy tak abychom ze střechy vozidla mohli kontrolovat maximální plochu pole a číhali.

Po nějaké době jsme na okraji pole opravdu spatřili dva warthogy ve vysoké trávě. Vzdálenost výrazně přes 500 metrů, spolu s tím, že z nich byli vidět jen záda žádala naše přiblížení. Zalezli jsme do buše a pomalu se přiblížili až na vzdálenost kolem 200 metrů. To už by se dalo, ale problém byla výška vegetace, která nejenže plně zakrývala vitální zónu, ale také značně komplikovala odhad úhlu natočení těla i celkovou velikost a tedy umístění vitálu. Dilema jestli riskovat horší zásah, změnit pozici nebo je nechat na pokoji po pár okamžicích rozsoudila sama prasata, když z pole odběhla do buše.

Přesunuli jsme se zpět k autu. Stefan vylezl na korbu a jen vzal dalekohled už identifikoval další prase přímo před námi. Tentokrát na řadu přišel Adam, který se po boku Stefana vydal v přikrčení po cestě vedoucí napříč polem a která slibovala přiblížení na akceptovatelnou vzdálenost. Řečeno - provedeno. O pár minut plížení později zastihla adamova střela svůj cíl na vzdálenost kolem sta metrů s okamžitou účinností. Dotáhli jsme ho k autu a zatímco Stefan s pomocí Adama prase vyvrhoval, já jsem se vyhoupl na střechu a v zapadajícím slunci vyhlížel další oběť.



Netrvalo dlouho a spatřil jsem statného warthoga jak přeběhl cestu a zmizel na protější straně pole. Scénář se opakoval. Vyrazili jsme v předklonu potichu po cestě, na jejímž konci jsme opatrně přelezli plot a proplížili se hlušinou. Ve vzdálenosti 200 metrů jsem spatřit pohybující se prase. Problematické bylo v první řadě natočení těla, takže jsem měl dobrý úhel na zásah vitální zóny jen zřídka, navíc bylo prase částečně kryté porostem. Druhý problém byla moje pozice za hromadou klacků, která špatně kryla, špatně podpírala a vyžadovala velice nepohodlnou pozici aby se vůbec dala použít. Teprve po pekelně dlouhých minutách nabídl warthog pozici která umožňovala dobrý zásah a tak se také stalo. Čistá práce prakticky bez odběhu. Ohledání objevilo kolem warthogovy tlamy utrhlé oko z drátu. Tak je totiž zde loví původní obyvatelstvo, leč tenhle se jim očividně utrhl.



Následovalo vyvrhnutí, vyfocení, naložení a už jsme nabíjeli brokovnice, abychom polední chvíle světla využili pro bleskový birdhunt. V rojnici jsme prošli asi 100 metrů pole a opravdu, pár frankolinů obohatilo svou přítomností naší korbu. To už ale byl nejvyšší čas odjet domů a připravit se na noční lov.

Kromě bushpigů bude cílem naše snažení ještě dikobraz. Ti jsou v této oblasti poměrně hojní a považovaní za škodnou. Při útěku jsou schopni vyvinout na krátkou vzdálenost až překvapivou rychlost, ovšem člověk uvyklí běhu je dokáže dohnat. Afrikánci je tady loví puškami, obvykle malorážkami, zatímco černoši je tradičně doběhnou a umlátí klackem. Pokud to jde klackem tak oštěpem, zde použitým jako kopí a vybavený svítilnou, to půjde také.

Dojeli jsme na to samé pole kde jsem byl od rána. Adam s dvaadvacítkou na dikobraza v ruce a mojí 308 na zádech, já přepásán revolverem a třímající oštěp a Stefan s puškou a termovizí. Nezávislému pozorovateli bychom museli připadat jaka skupina jdoucí podněcovat rasové nepokoje. Taktika lovu pomocí termovize, bez ohledu na použitou zbraň a lovené zvíře, je ve zdejším prostředí jednoduchá. Prostě se chodí po poli v maximální tichosti dokud není odhalena termální signatura nějakého zvířete. Poté následuje pokus o přiblížení střelec zhruba zamíří, načež se rozsvítí světlo a provede výstřel. Čas na to má střelec tuze krátký, protože takto vyrušená zvěř obvykle téměř okamžitě bere nohy na ramena. U některých naopak dochází na určitý čas ke ztuhnutí - efekt srny lapené v reflektorech. Každopádně bushpigové zdrhají všichni a hned a nechávají jen krátký čas na výstřel.

Bohužel, v noci nám již pole žádnou kořist nevydalo. Narazili jsme sice na spoustu duikerů, ale ti nebyli předmětem lovu. Po nějaké době jsme se tedy odebrali do auta. Zítra budeme vstávat kromobyčejně brzo a je tedy na místě upřednostnit spánek, navíc ještě jeden delší noční lov máme před odjezdem na programu.


Neděle

Dnešní den je vyhrazen pro adamův lov pštrosa. To by nemělo být s puškou nějak zvlášť zdlouhavé. Osobně jsem pštrosa lovil loňský rok pomocí revolveru tak, že jsem číhal na místě, kde se dala jejich přítomnost očekávat a zabralo to jen pár hodin. Ovšem já jsem lovil v relativně husté buši. Adam bude lovit na otevřených pláních, které poskytují jen omezené možnosti krytí. Na druhou stranu, bude požívat výhody delšího dostřelu.

Vstávali jsme na šestou a po rychlé snídani vyrazili na dlouhou cestu za adamovým opeřencem. Po hodině a půl jsme dorazili do kopcovité oblasti, kde se ve stínu jednoho masivu tísnil ranč. Tam jsme nabrali majitele zdejší půdy a podél vyschlého potoka jsme se vydali do divočiny.

Po pár kilometrech jízdy jsme z korby zpozorovali osamoceného pštrosa ve vzdálenosti zhruba 300 metrů. Podle uhlově černé barvy se dalo soudit, že se jedná o samce (samice jsou spíše do hněda), bylo však třeba dostat se blíže. Ne, že by to bylo nad možnostmi pušky, ráže .25 06 takovou vzdálenost zvládne s minimálním dropem a Adam je výborný střelec. Koneckonců, v pátek střílel pakoně na jen o málo menší vzdálenost. Dostat se blíže bylo nutné za účelem dobře umístěné rány. Lov pštrosa totiž nese v tomto směru jistou záludnost. Jeho tělo je oválného, špatně čitelného tvaru, které je navíc skryto pod tlustou vrstvou peří. Správně odhadnout umístění vitální zóny je tak značně obtížné a běžně se stává, že je třeba dostřelné rány.

Adam tedy sesedl z auta a po boku Stefana postupoval pomalu k rozložitému ptáku, využívaje terénních nerovností jako krytí. Ve vzdálenosti 200 metrů, kdy terénní nerovnosti došli, se Adam zapřel o kámen a dle svého nejlepšího odhadu vystřelil. Pták byl zasažen do středu masy a už se zdálo, že půjde okamžitě k zemi, s viditelnými tezkostmi ale popoběhl několik desítek metrů dál a zastavil se. Dalo se soudit, že by co nevidět skonal, ale pro humánní a rychlý průběh tak Adam přebil a znovu vystřelil. Tentokrát už opeřenec na místě padl.

Po příjezdu bylo k všeobecnému překvapení zjištěno, že pštros je stále naživu s bojovně zvednutou hlavou. Byl tedy čas na rychlou dostřelnou ránu do hlavy. Za tímto účelem byla Adamovi postoupena běžná pistole ráže 9 mm luger. To už zafungovalo okamžitě, i když to působilo poněkud bizarně.



Buď jak buď, pštrosa jsme naložili a rozjeli se do Modimolle. Na noční lov budeme startovat až v devět, takže jsme mohli požívat delšího vítaného odpočinku s hojností jídla a piva.

Půl desátá nás však již zastihl plně vyzbrojené a plížící se po poli. Opět zde byla hojnost duikerů a dokonce jsme zahlédli karakala, ale na prasata jsme si museli ještě nějakou dobu počkat. Zaměřili jsme se na jednoho osamoceného jedince, který nás ovšem zaregistroval dříve než jsme se dostali do střelecké pozice a promptně odešel ze scény. Naštěstí jsme nedlouho na to zaregistrovali další kus na druhé straně pole. Podařilo se nám k němu připlížit pod 50 metrů, což by mělo stačit. Připravil jsem si zbraň, Stefan na bushpiga posvítil a s jen minimální prodlevou padl výstřel. Prase naštěstí bylo naštěstí vhodné natočené a tak jsem se nemusel zdržovat odhadováním úhlu vstřelu. Padlo téměř na místě. Naložení, vyfocení a pokračovalo se dál. Bohužel jsme však již na nic lovuhodného nenarazili. Obzvláště mě mrzela absence dikobrazů, ale co, oštěp si vezmu i příště a úspěšný lov je tak jenom otázkou času.



Pondělí

Dnešní den je spíše ve znamení odjezdu, přesto máme čas na lov do dvanácti hodin, kdy se musíme začít sbírat, abychom pravidelným letem v 19:10 z Johannesburgu spolehlivě opustili zemi.

Stefan nás ráno rozvezl na stejná místa jako ve čtvrtek a já jsem se tak s poslední nadějí na použití oštěpu vyškrábal do koruny stromu s výhledem na stezku. Tady to však mohu zkrátit, mému lovu nebyly dnešní podmínky bohužel nakloněny. Šlo o nepříznivou okolnost v podobě silného větru s kombinací relativně rozlehlého požáru několik kilometrů daleko, který spolehlivě stresoval zdejší zvěř. Alespoň pro jednou by bylo fajn, kdyby půlka země nehořela když sem přijdeme lovit, ale život je plný zklamání. Normálně bych se alespoň pokusil o stalk po okolí, bohužel vítr byl nejenom silný, ale také proměnlivý. Aktivní hledání kořisti by tak bylo předem odsouzeno k neúspěchu.

Za celou dobu jsem tak neviděl jediné zvíře, přičemž krátce po dvanácté hodině mě vyzvedl Stefan s Adamem, který byl rovněž bez kořisti. Zbývalo jen dojet do Modimolle, zabalit se, zaplatit a zcivilizovat se. Ve tři hodiny jsme se rozloučili a vyjeli směrem k letišti. Let byl tradičně vyčerpávající, ale alespoň nedošlo k žádným byrokratickým komplikacím a tak jsme v úterý odpoledne vyšli z ruzyňského letiště vstříc dalším dobrodružstvím.


Nu a to by bylo z letošní Afriky všechno. V listopadu mě čeká ještě odvetný lov losa a vlka v Bělorusku, ale o tom zase příště.